Kozel zahradníkem - 16. kapitola

22.02.2024 20:48

(Mlýn v údolí)

Od rána mrholilo a fičel studený vítr. Ochuzeni o sedm mužů projeli postupně dvěma dalšími vyklizenými vesnicemi směrem k Trollímu háji. Protože si nebyli jistí polohou spojenců, a nikdo jim nepřijížděl naproti, vyslal Tevin hned ráno dopředu rychlý průzkumný oddíl. Zvědové na ně měli večer čekat na rozcestí u formanské hospody Plná mísa. Ne že by očekávali, že hostinec najdou v provozu, ale předpokládali, že jim poskytne přístřeší na noc.

Místo našli vypálené a v rozvalinách. Dílo lapků nebo zběhů. Vojákům se naskytla pochmurně komická scéna. Gonda se prodírala mezi ohořelými trámy a střepy kameninových hrnců a lomila rukama: „Tož to je hrůza! Taková škoda, taková škoda!“ Hořekovala, jako kdyby jí ta hospoda patřila. Pod troskami střechy z přilehlé kovárny zůstala jen kovadlina, protože byla příliš těžká pro přesun.

Po trojici zvědů ani památky.  Tevin zabrousil pohledem k obzoru. Slunce dávno zapadlo. „Ještě mají čas,“ řekl zachmuřeně. Sesedli, aby se podívali po okolí.

„Dole je mlýn,“ hlásil seržant Toof, „Stojí těsně u skály. Zběhové ho nenašli. Ve dvoře jsou kůlny, kde bychom mohli ustájit zvířata.“

Tevin rozhodl, že přenocují tam a na rozcestí k hospodě postaví hlídku. Protože chybělo sedm vojáků a dva sloužící, sám si vzal první směnu a Rawen s Esebiem se přidali. Přesunuli se od trosek hospody ke třem dubům rostoucím u rozcestí a sledovali, jak vojáci převádějí soumary příkrou pěšinou k mlýnu a uvolněně klábosí.

„Děvčice, veznite ty koně!“ rozkázala Gonda. Ještě se otočila a s nesouhlasným pohledem si trojici u rozcestí přeměřila. „Pošlu vám sem nekeho s horkó polívkó.“

Rawen se pobaveně ušklíbl. Ta ženská se měla narodit jako chlap. Opřel se o široký kmen dubu a zavřel oči. Hlava mu třeštila. Celý den byl v útlumu. Některé úseky si nepamatoval, matně vnímal, že se někde zastavili na oběd, a že na něj občas někdo promluvil. Propadal se do dřímoty, ale pokaždé se s šokem probral, jak mu jeho mysl vracela výjev Grenova dorasovaného těla. Ve chvílích, kdy byl při smyslech, pozoroval Orenu. Hledal její modrý plášť mezi masou ostatních těl. I teď, zatímco Tevin se Sebem probírali přednosti vrhacích dýk, myslel na ni. Představoval si, jak by reagovala, kdyby si ji přitáhl do náručí. Zaťal zuby, a hluboce si vydechl. Chtěl ji a jeho tělo na to reagovalo. Nelíbilo se mu to. Nedržel se zpátky kvůli závazku ke Krassioně. To bylo to poslední, co by ho zastavilo. Co se žen týkalo, nikdy si nic neodpíral. Ale s Orenou to bylo jiné. Pocházejí z různých světů. Ona tu je přechodně. O lidském údělu neví zhola nic. Je to bezcitná a pyšná nadpřirozená bytost. Jejímu otci slíbil, že ji ochrání. Je tak blízko. Je nádherná a provokativní. Voní jako...    

„Hej! Jsi hluchý?“

Rawen se prudce otočil. Esebius s Tevinem seděli na rozprostřeném plášti, Tevin míchal karty.

„Cože?“ hekl.

„Ptal se, jestli si zahraješ, ale ty jsi duchem mimo,“ pronesl vyčítavě Tevin.

„Prostě nemám náladu,“ zabručel.

„Gren chybí všem, bratránku,“ řekl Tevin, tentokrát nezvykle jemně. „Myslíš, že mě to neštve? Že kdybych se nechoval jako idiot, že by neodešel?“        

„Byl dospělý,“ ozval se dutě Esebius. „Je válka, lidi umírají.“ Zvedl hlavu a zadumaně se na Rawena podíval.

„Nerad to říkám,“ zamumlal Tevin, „ale je štěstí, že těch mrtvých není víc.“ Náhle se jeho tvář rozjasnila. „Konečně jsem si vzpomněl!“ obrátil se na Rawena. „Celý den jsem se tě na to chtěl zeptat. Kde jsi vzal ten meč?“

Rawenovi chvíli trvalo, než mu došlo, o čem bratránek mluví. O meči, kterým Orena rozsekala mrtváka ve dvoře. Ten šťoura si všiml, že ten svůj nechal v ložnici. Sakra. „Aha, ten rezervní meč,“ zablekotal. „Měl jsem ho v stáji u sedla.“ Posadil se na cíp pláště. „Myslím, že si nakonec zahraju. Rozdávej.“

„Má zvláštní tvar,“ řekl se Esebius. „Připomíná jednu rodinnou památku. Měla na čepeli stylizované kopřivové listy.“ Jeho hlas zněl klidně, ale oči se mu leskly zájmem. „Mohl bys mi ho půjčit? Rád bych se podíval zblízka.“  

„Prozatím jsem ho půjčil Reně,“ řekl Rawen, na což se Tevin jedovatě uchechtl. „Umí s ním zacházet,“ dodal naštvaně. Šťouchnul loktem do Tevina: „Tak budeme hrát?“

Mazali karty, dokud je chlad nepřinutil se protáhnout. Tevin tasil a na dlážděné cestě vedoucí k Trollímu háji, cvičil šermířské figury. Esebius se rozhodl důkladněji propátrat ovocnou zahradu. Při prohlídce trosek hostince se divil, že objekt nebyl podsklepený. Napadlo ho, že sklep se zásobami se může skrývat v zahradě.  Stromy rostly ve svahu, a terén se k tomu přímo vybízel. „Zajdu tam, dokud je ještě světlo,“ oznámil.

„Nějaká slanina navíc by se hodila,“ křikl Tevin a dál kolem sebe máchal čepelí.

Rawen zůstal u dubu sám a vrtěl hlavou. Chovali se jako na výletě. Svým mužům by za opuštění stanoviště Tevin nechal vysázet pětadvacet. Nebe tmavlo, nad obzorem se rozsvítila první hvězda. Rawen myslel na to, co mu Orena řekla o Grenově smrti. Že nic nezmizí. Bylo to možné? Ještě donedávna pokládal ty z Nadsvětí za legendu. Náboženství chápal jako nástroj mocenské manipulace, nic víc.

Kdysi si myslel, že bohové, pokud vůbec existují, patří mezi běsy. Měl za to, že se jedná o vzácný druh. Mocnější, chytřejší, odolnější. Byl srozuměný s existencí běsů. S některými běsy, trpaslíky, trolly, najádami, ohnivci se osobně setkal. Měli odlišnou fyziologii i životní potřeby. Podle toho, jak dlouho žili, jinak vnímali čas.

Tak například ohnivci. Rodili se hluboko v puklinách riiberionské kůry. Celá staletí se prokousávali žhavou lávou a kamenným pláštěm k povrchu. Jakmile se dostali na vzduch, hledali partnery, aby zplodili potomstvo. Při páření sršeli plameny, mimoděk zapalovali lesy nebo lány obilí. Proto lidé v lesích udržují mýtiny a skalnaté roklinky, kam přinášejí dárky, doufajíce, že se ohniváci udrží mimo zástavbu.

Zkušenosti s běsy Rawena dováděly k závěru, že běsové a lidé se od sebe zase tak moc neliší. Běsové se mezi sebou mohou křížit, někteří mohou mít potomky dokonce i s člověkem. Všichni žijí na témže světě. Po setkání s Orenou a Zmarem byl nucen připustit, že bohové k běsům nepatří. Jsou úplně jiní. Rawen věděl, že nemůže věřit všemu, co stojí v knihách, ale některá fakta platí. Přinejmenším, že bohové se zjevují odnikud a mizí nikam. Církevní dogmata tvrdí, že schopnosti a motivace bohů se vymykají chápání smrtelníků.     

Chřestění kamínků za zády ho vyrušilo. Rozhrnul trnkové větve a podíval se dolů k mlýnu. Po příkré pěšině se drápala Orena s velkým košem. Vypadala zmoženě a rozzlobeně. Instinktivně k ní natáhnul ruku, aby jí pomohl zdolat poslední strmé místo. Místo aby se ho zachytila, podala mu koš. Byl pořádně těžký. „Proč to vláčíš sama?“ utrhnul se na ni.

„Všichni mají plno práce,“ řekla zadýchaně.

Rawena napadlo, že se spíš nikomu nechtělo lézt do toho kopce. Vůbec nebylo zapotřebí, aby to sem vláčela. Stejně je za chvíli vystřídají. Složil náklad ke stromům. Tevin už je zaslechl.  „Zajdu pro Seba!“ křikl a vydal se k hospodě.  

Rawen ukázal na rozložený plášť. „Zatím se posaď.“

Ošklivě se na něj podívala. „Jsem v pořádku.“

„Nevypadáš. Jsi zpocená,“ konstatoval.

Ještě víc se zamračila. Sáhla si na mokré čelo. „Lepkavé. Kluzké. Tak... člověčí.“  

Rawen se rozesmál. „Oškliví se ti to? Jsou chvíle, kdy je to žádoucí. Například v posteli.“

„O čem to mluvíš?“ Chvíli jí trvalo, než pochopila. Napřáhla se a vlepila mu facku. Její obličej se stáhl zlostí. „Jak. Se. Opovažuješ?“

Zaťal zuby a položil dlaň na pálící tvář. Ona ho praštila? Co, sakra, udělal? Tevin ji zcela nepokrytě lákal do postele a ona se jen smála. „Promiň,“ štěkl. „Skoro jsem zapomněl, že jsi nafoukaná bezcitná mrcha. Už se to nestane.“

Znovu se po něm ohnala, ale tentokrát byl pohotovější. Zachytil dlaň, než dopadla a tvrdě ji kousnul do palce. Překvapeně nadskočila. Včas znehybnil i její druhou ruku. Držel ji pevně. Jemně její pokousaný palec vsál do úst. Strnula. Mlčky jeden druhého pozorovali. Napětí mezi nimi téměř jiskřilo.                                                                                                 

Vysvobodilo je až Tevinovo halekání. Rychle od sebe odskočili. „Co jste nám, ubohým hladovým a prochladlým vojákům, přinesla, sladká paní?“

Rawen měl jinak svého bratrance rád, ale v té chvíli by jej nejraději zadupal do země.

***

Někdo s ním třásl. „...blízko, musíme je zničit!“ Skláněla se nad ním Orena s napřaženým mečem. Rawen si vzpomněl, že včera si s Tevinem a Sebem ustlali v kuchyni na zemi, aby byli po ruce.

„Co se děje?“ houkl rozespale Tevin.

Z chodby se ozýval lomoz. Těžké dveře ven někdo otevřel. Ozvaly se několikery kroky.

„Mrtváci,“ sykla Orena. „Jsou na chodbě.“

Sáhli po zbraních, Tevin, který byl nejblíž dveřím, se vyřítil ven.

„Vypadají jako živí, ale jsou to démoni!“ křikla za ním.

Esebius s Rawenem vyrazili za ním. Chodba byla temná a úzká. Tevin se oháněl mečem proti dvěma postavám a klel. Zvuky boje probudily spáče z horního patra mlýna. Prostor se naplnil dupáním, láteřením a ženským ječením. Rawen se Sebem se ve stísněné chodbě skrze rozmachujícího se Tevina nemohli dostat blíž, aby mu pomohli. Pak se Tevin vzepjal a probodený padl na kolena. Rawen ho přeskočil a vrhl se na chlapa, který ho zranil. Rozmáchnul se, aby vetřelci usekl hlavu a ve chvíli, kdy se jeho čepel zasekla do kosti, rozeznal, proti komu stojí. Právě sťal mrtvolu mladého markýze z Qendonu! Jsou to jejich vlastní muži, které Toof přidělil k poslední hlídce u rozcestí! Bezhlavé tělo se neslyšně zhroutilo k zemi, ale za ním byli připravení další dva.

Na první pohled vypadali jako živí. Mladému Vononinovi chyběla pravá ruka a čtvrtému synovi vévody z Kostitřas viselo oko z důlku. Pohybovali se cílevědomě a úsporně. Rawen měl co dělat, aby je zvládl. Voroninově mrtvole podrazil nohy, a zatímco se kácela, zabodl meč do zbývajícího Kostitřasova oka. Zakvílelo to, jak čepel drhla o kost. Rawen zapáčil a stále s mečem v očnici, mrtvákem smýknul směrem ke kuchyni. Vtom na něj zespodu zaútočil Voronin. Strhnul Rawena na záda. Jílec stále vězící v Kostitřasově lebce mu vyklouznul z ruky. Jednoruký mrtvák se na Rawena překulil a napřáhnul se dýkou, kterou stačil vytáhnout z Rawenovy vlastní boty. Raven ruku s ostrou čepelí snášející se k jeho krku zachytil a zapáčil. Jak se přetlačovali, vyrazil Rawen boky vzhůru, aby mrtváka ze sebe skulil. Neúspěšně. Jednoruký byl těžký jako pytel kamení. To ta mrtvá váha. Špička dýky se nebezpečně přiblížila k Rawenově tepně. Pak se nad mrtvákovou hlavou mihla černá čepel a se zvučným břřřink dopadla na jeho krk. Rawen zařval. Po mrtvákově krku stál čepeli v cestě ten jeho. Jakmile mrtvákova hlava odletí, Orenina čepel dopadne na něj. Zatmělo se mu před očima. Ucítil, jak se protivníkovo tělo vzepjalo. Švih. Bezhlavá jednoruká mrtvola na něj bezvládně klesla. Rychle ji ze sebe odvalil a chytil se za krk. Nevídáno, ani škrábnutí.

 „Na dvoře hlídali dva chlapi,“ zachrčel těžce Tevin. „Běžte je zkontrolovat!“ Rawen si oddechl, že bratránek žije. Zatím.   

„Jestli jsou mrtví, démoni je osedlají,“ křikla Orena. S taseným mečem vojáky doběhla. Rawen se sklonil k mrtvole mladého Kostitřasa. Byla na tři kusy. V lebce stále vězel jeho meč. Vypáčil zbraň a běžel za ostatními na dvůr.  

Právě včas, aby to viděl. Strážní leželi na zemi. Jeden měl podřezaný krk, kabátec toho druhého byl nasáklý krví. Meče měli v pochvách, jak je mrtváci překvapili.

„Už nevstanou,“ konstatoval temně seržant Toof. Sehnul se k tělu mladého Hrkena, se kterým se leta přátelil, aby mu zatlačil oči. Polekaně odskočil, když se tělo otřáslo.

„Rychle!“ křikl Rawen, „Rozsekejte je na kusy!“

Mezitím se druhá mrtvola posadila a sáhla po jilci meče. To konečně vojáky vyburcovalo. S řevem se na bývalé druhy sesypali. Rawen apaticky zíral, jak se těla mění ve změť masa a krve. Někdo ho zatahal za rukáv. Orena. Pohodila hlavou ke srázu. Pochopil, co má na mysli. Tam nahoře musí být původní těla, ve kterých démoni přicestovali. Určitě se pokusí do nich vrátit.     

Svorně se drápali do strmého kopce. „Kolik démonů cítíš?“ hekl.

„Tři,“ vydechla.

Cestou nahoru Rawen uvažoval. Ten první démon, co posedl Qendona, měl spoustu času přeletět k rozcestí a vrátit se do původního těla. Ti dva další ho budou vzápětí následovat.  Podle zranění se jejich muži nedali tak lacino. Lze doufat, že budou původní těla dostatečně poškozená.  

V polovině svahu je ovanul hnilobný zápach. Rawen se otočil k Oreně a ukázal si na nos. Zapitvořila se jako normální smrtelnice. Zapraskaly větvičky. Shora dolů se kutálelo tělo, ze kterého odpadávaly údy. Rawenovi přímo do cesty. Tak tak stačil uskočit. Mrtvolný puch ze zbytků ulpělých na kamenech Rawena přinutil polykat žaludeční šťávy. Zastavil se a snažil se popadnout dech. Bylo patrné, že tento démon svého koně definitivě ztratil. „Ještě zbývají dva, padavko,“ štěkla Orena. Chytila ho za ruku a vlekla ho dál. Šokovaný Rawen zaťal zuby a nechal se táhnout. Sakra, ta ženská měla sílu koňského spřežení.

Nahoře na ně čekali dva zapáchající mrtváci v uniformách třetího rondorského pluku. Jejich obličeje byly nafouklé k nepoznání. Sotva se drželi pohromadě, ale v prackách svírali napřažené zbraně. Rawen se s řevem vyřítil proti prvnímu, Orena si vzala na paškál druhého. Za chvíli bylo po všem.

„Byli napůl shnilí. Nechápu, že naše hlídky dostali tak snadno,“ vrtěla hlavou Orena na zpáteční cestě k mlýnu.

„Myslím, že příčinou selhání byl hlavně strach,“ povzdechl si. „Lidi nenesou dobře, když musí čelit smradlavé mrtvole,“ dodal kousavě.      

***

Tevina našli v kuchyni. Esebius ovíjel jeho hrudník pruhy plátna. Na Tevinově čele se perlily krůpěje potu. V ruce svíral kalíšek k vínem. „Poslední, co zbylo,“ zachrčel.

„Nemůžu tu ránu zašít,“ lamentoval Esebius. „Je hluboká. Kdyby to začalo hnisat, musí se to dostat ven. Nechce do postele,“ žaloval Rawenovi, „nařiď mu to, jsi jeho bratranec.“

„Normální bodná rána,“ chrčel umíněně Tevin.    

***

Osm hrobů – a jedna zvratná

Skrze Tevinovo zranění byl odjezd odložen. Velení převzal seržant Toof. Nakázal štolbům vykopat osm hrobů. Kromě pěti vlastních padlých bylo zapotřebí pochovat i tři rozložená těla v uniformách třetího rondorského pluku.  Nálada byla pod bodem mrazu. Navíc už nikdo nevěřil, že Orena je jen obyčejnou dívkou. Její podíl na odvrácení nebezpečí se už nedal ututlat. Zbylých osm vojáků na dívku hledělo se směsicí obdivu a respektu. Sloužící z ní byli naprosto vyděšení.

Rawen v kuchyni hlídal dřímajícího Tevina, když se dovnitř nahrnuly Gonda s poďobanou a šilhavou. „Ať ide pryč! My ju tu nechcem!“ zahromovala vdova.  

„Ticho,“ syknul na Gondu Rawen s ohledem na Tevina. „O kom je řeč?“ 

„O té zvratnici, milostpane!“ hromovala Gonda. „Vyžeňte ju. Necheme s ňó nic mět!“

„Nikoho vyhánět nebudu,“ řekl Rawen. „Ode dneška se vám nebude plést pod nohy.“ Vyšel na dvůr, aby to Oreně oznámil. Našel ji s Esebiem. Skláněli se nad černou čepelí. Seveřan ji zjevně požádal, aby mu meč ukázala.

„Požehnaný,“ pronesl slavnostním tónem, jakmile mu ho vložila do rukou.

„Co to znamená?“ otázal se Rawen.

„Že je to Požehnaná zbraň,“ hlesla Orena a vzala si meč nazpět.  

Rawenovo oznámení, že už nebude spolupracovat s ostatními ženami, přijala s pokrčením ramen. „Budu s vojáky,“ řekla. Rawen s Esebiem se střídali u Tevina, štolbové se starali o zvířata, Orena a vojáci hlídali okolí. Třetího dne se Tevinova rána se zanítila. Třásl se v zimnici a napůl v mrákotách blekotal, aby ho dorazili.

Čtvrtého dne se zvědové vrátili. Přivezli dva zraněné rondorské vojáky, které našli svázané poblíž cesty uprostřed Trollího háje. Vyprávěli, že Otta Orkenský Brillinu lest s vyklizeným městem prohlédnul. Širokým obloukem Moor objel a pokračoval na severovýchod. Podařilo se mu dohonit zbytky Brilliny armády a rozprášit je. Hrstka mandefellských unikla do spojeneckého tábora ve Svinidolu. Konvex stačil tábor vyklidit dříve, než ho mohl Otta obklíčit. Spojenci se ženou na východ k městu Leberon, kde se plánují opevnit.

„Tehdy nás císař poslal vám naproti,“ vyprávěl seržant Nisen z druhého rondorského pluku. „Ale v Trollím háji na nás zaútočili trollové. Tři z nás zabili, naživu jsme zůstali jen my dva. Trollové trhali naše mrtvé kamarády a zasyrova je požírali. Byla to příšerná podívaná.“ Nisen se otřásl hrůzou. „Ve chvíli nejvyššího zoufalství jsem si vzpomněl, co mi radila markytánka od mandefellského jízdního pluku. Až prý budu v úzkých, mám se modlit ke Kreveonovi.“ Voják pokrčil rameny. „Církev nařizuje obracet se ke Krassioně. To jsem dělal, ale nic. Trollové se chystali nás odvléct do svých spíží. Tak jsem se začal modlit k bohu deště.  Zablesklo se, zahřmělo a strhla se bouřka. Koně se splašili. Přeskočili provizorní zátarasy z větví a hnali se hlouběji do lesa. Trollové se vyřítili je pochytat. Nás nechali svázané ležet u cesty. A potom nás vysvobodili vaši zvědové,“ dokončil vyprávění seržant.

„Co to do těch Trollů vjelo?“ rozčílil se Rawen. Bylo o nich známo, že v enklávě Trollího háje žijí po svém, ale na lidi neútočí.

„Uctívají podsvětního boha Lusefa,“ řekl Esebius. „Myslím, že tím Ottovi deklarují svou přízeň.“

Tevin měl stále horečku. Zatímco císařovi poslové se u stolu nacpávali Gondinou polévkou, on ležel v posteli s mokrým hadrem na čele. Měl zavřené oči a přemýšlel. „Říkáte, že Otta mandefellské rozprášil,“ namítnul ponuře, „a že ke Konvexovi jich utekla jen hrstka. Co se ale stalo s královnou?“   

„To se zatím neví, kapitáne,“ řekl seržant Nisen. „Brilla byla součástí oddílu, který Otta dohonil. Mohla se dostat do zajetí, nebo je mrtvá. V ideálním případě je na útěku.“

„Kde je Newinetta?“ ozval se z kouta Esebius. 

Tevin se znepokojeně podíval na Rawena. Oba pochopili, proč se Esebius ptá. Jestli je Brilla mrtvá, následnice Newinetta se stává královnou. Brilla svou nejstarší úmyslně provdala za nepříliš významného mandefellského šlechtice. Říkalo se, že to udělala proto, aby ji manžel nemohl utlačovat. Rawen princeznu potkal před deseti lety, když na zapřenou pobýval na mandefellském dvoře, aby si očíhnul Yaniku. Newinetta na něj velký dojem neudělala. Už tehdy to byla upjatá osoba bez smyslu pro humor. Svatba ji určitě nezměnila. Otta s Konvexem toho nanicovatého manžílka zamordují a o Newinettu se poperou. Ten, který ji dostane, získá i Mandefell.  

„Ještě, než dala královna Moor evakuovat, poslala následnici i princeznu Farfalu do Leberonu. Pokud jde vše podle plánu, jsou tam pod ochranou našeho císaře,“ řekl seržant.

Rawen se škodolibě zapitvořil na Tevina a bratránek se chraptivě uchechtl. Oba mysleli na totéž. Chudáček Konvex. Má na krku obě švagrové.

***