Kozel zahradníkem - 19. kapitola
(Bratranec není pitomec)
Plahočili se nepřístupným terénem. Orena jela za Rawenem, ale pokaždé když se ohlédl, uhnula pohledem. Na oběd se zastavili ve stínu skal. Rawen vytáhl mapu, aby zkontroloval polohu.
Přiloudal se k němu Tevin. Ještě se zcela nevykřesal ze zranění. Byl bledý, zpocený a oči hluboko zapadlé v důlcích mu svítily. „Zatracená štrapáce,“ zaklel, když se posadil k Rawenovi. „Na jak dlouho to ještě vidíš?“
„Do dvou hodin bychom měli být u Krahujčí skály,“ řekl Rawen a poklepal na pokrčený list. „Potom se dáme na jih k pastvinám. Tady v mapě to není, ale starosta ze Sora říkal, že jsou tam osady a salaše propojené pěšinami. Sbíhají se ke kupecké stezce. To dnes nestihneme. Jakmile začne slunce zapadat, navrhuji rozbít tábor u první salaše, na kterou narazíme. Jinak riskujeme noc bez vody.“
„Dobrá,“ brouknul Tevin. Neklidně se ošil, jako pokaždé, když se odhodlával udělat něco, do čeho se mu nechtělo. „Ehm, bratránku. Netušil jsem, že budeš mou počestnost hlídat tak gruntu.“ Jeho hlas byl smrtelně vážný.
„Cože?“ šeptl Rawen.
„Nedělej pitomce.“ Tevin pohodil hlavou k hloučku vojáků. Seděla tam Orena a leštila dýku s širokou pilovitou čepelí. Esebius se nad ní skláněl, a něco s ní řešil.
Rawenovi se to nelíbilo. Měla být s ním.
„Vyspal ses s ní. Všichni to vědí.“
Rawen pokrčil rameny. „Mysleli si to už předtím, tak co?“
„Jsi slepý?“ vyprskl Tevin. „Podívej se na ty slepice.“ Ženské seděly na bednách se sušeným masem, hlavy dohromady a tiše si mezi sebou štěbetaly. Divné. Žádné nakrucování ani chichotání.
„Jsou unavené,“ řekl Rawen.
„Ne dost,“ řekl jízlivě Tevin. „Jsou zimomřivé. Vstávají dřív než my. Taky chodí častěji čůrat. Něco viděly. Přinejmenším si všimly, že ta holka není u svých věcí, nebo ji viděly od tebe přicházet. Jsou na ni vysazené od začátku. Žárlí a závidí. A protože je jiná, označily ji zvratnou. Abych řekl pravdu, taky si myslím, že ta holka není úplně člověk. Už jenom podle toho ušlechtilého profilu a podle toho, jak se pohybuje. Podívej, mně je jedno, ze které díry jsi ji vytáhnul a je mi fuk, kolik má v sobě démoní krve, pokud zrovna nepožírá moje přátele. Ale těm ženským to jedno není. Sledují každý její krok. Všechny tři se každý večer modlí k Paní Světla a ta vdova dokonce i ke Kvilonovi, prej, aby nás při cestě ochránil. Dokážeš si vůbec představit, co by se stalo, kdyby tě někdo odhalil? Nemyslím teď, ale až dojedeme do tábora.“
„Dám si pozor, sakra,“ zamumlal Rawen.
„To bych ti radil, ty idiote. Abys věděl, Gonda se na tebe vyptávala. Ve mlýně, když mi přinesla jídlo. Zapomněl jsem ti to říct, nebylo mi zrovna nejlíp.“ Tevin se poškrábal v kaštanové čupřině. „Chtěla vědět, kde leží ten Norton. Ptala se, čím je tvůj otec, znáš to. Prej jí někoho připomínáš. Tak jsem jí řekl tu pohádku, na které jsme se domluvili. Vypadala, že je s tím v klidu.“
Už před cestou se dohodli, že Wen z Nortonu je levobočkem Graciellina bratrance Chromona z Telsie. Kdyby Rawena nějaký šťoura i přes plnovous příliš okukoval, dalo se tím vysvětlit, že jsou si s hierofantem podobní.
Tevin zavrtěl otráveně hlavou. „Jsem na tebe naštvaný. Tu holku jsi mi vyfouknul přímo před nosem, a ještě ses pokoušel mě zblbnout, jak jsi hrál na moje svědomí. Máš štěstí, že tě mám rád. Nechci, aby tě usmažili v oleji.“
***
U Krahujčí skály se na chvíli zastavili, pak pokračovali dolů k pastvinám. Orena se Rawenovi dál důsledně vyhýbala. Klusali po rovné stepi. Mohla by jet po jeho boku, ale ona ne. K jeho vzteku nadnášela svou pěknou prdelku mezi Esebiem a Toofem. Strašně rád by k ní přijel, vyzvedl ji ze sedla a posadil si ji před sebe, ale vypadalo by to trapně po tom, co ho celý den ignorovala. Proč mu to dělá?
Sklíčeně připustil, že je tím nejméně vhodným partnerem, jakého by si mohla vybrat. Nehledě na to, jak nevhodná je ona pro něj. I kdyby byla člověkem, démonem, běsem, pořád by to bylo lepší, než být dcerou Krassiony a Zmara. Krassioně dlužil loajalitu a Zmarovi... No, když ho Zmar požádal, aby na jeho holčičku dohlédl, určitě tím nemyslel, že ji má ošukat. Sakra, chtěl ji znovu. Jenže ona nevypadala, že by o to stála. Naopak. Tvářila se, jako kdyby k ničemu nedošlo.
Možná, že to pro ni tolik neznamenalo. Třeba to pro ni nebylo tak dobré, jako pro něj. Takových jako on může mít na každém prstu tucet. Co jí může nabídnout? S frustrovaným povzdechem si přiznal, že nic. Utápěl se v sebelítosti a vzteku, ani si nevšímal, kudy jedou. Probral se ve chvíli, kdy ostatní začali radostně povykovat. Slunce zapadlo. Přiblížili k hájku a skupince stavení s šindelem pokrytými střechami.
„Jste první vojáci, co k nám přijeli,“ přiznal neochotně majitel největší usedlosti. Kdybychom nejezdili s vlnou na trh do Leberonu, ani bychom nevěděli, že je válka.“
Jakmile vojáci usedlíky ujistili, že jim nehodlají nic zrekvírovat, jejich nevraživost pominula. Nakonec jim domorodci pomohli ustájit a napojit mezky. Chlapům poskytli k přespání seník, ženské si vzala pod křídlo starostova snacha. To bylo víc, než čeho se nadáli. Rawen s Tevinem a Sebem se po večeři uložili s vojáky v seníku. Rawen čekal dlouho, než všichni usnuli. Potom se vyplížil ven. Věděl, kde ji najde. Před večeří slyšel, jak o tom starostova snacha mluví. V přístěnku vám bude jak ve světnici. Možete si ustlať na balíkoch s vlnó... Ta ženská naštěstí řvala jako zubří kráva.
Z malého okénka se linul specifický pach neprané ovčí vlny. Rawen se škodolibě šklebil při pomyšlení, jak to bohyně se svým citlivým nosánkem snáší. Podle chrápání bylo patrno, že alespoň Gonda je už v limbu. Právě chtěl dovnitř šeptem zavolat, ale vyrušilo ho zavrzání od protější kůlny, ve které skladovali nářadí.
„Hledáš mě?“ hlesla.
Ve slabém světle lucerny ji uviděl. Stála ve dveřích kůlny. Přeběhl dvůr, vmáčkl ji dovnitř a zase zavřel. Vonělo to tam dřevem a včelím voskem. „Ovčí vlna ti nevoní, zlatíčko?“ Sevřel ji v náručí, tvrdě ji přitiskl k prkenné stěně. Našel její ústa.
Chtěl s ní mluvit, ale nějak se k tomu nedostal. Když ráno procitl, byla pryč.
Další dny probíhaly obdobně. Během cesty ho ignorovala, ale v noci ochotně přijímala vše, co jí dával. Nemluvili, jenom se milovali nebo na sebe tiše zírali. Už její jednání pochopil. Mlčením dávala najevo, že od něj nic nečeká. Po návratu do Herkenu už vůbec žádná šance nezbude. To, co mezi sebou mají, ať je to cokoliv, skončí. Vlastně se mu to snažila usnadnit.
Orena prolomila mlčení jen jednou, když se Rawenovi svěřila, že si s ní Esebius chtěl vyměnit meč. Odmítla s vysvětlením, že ho má jen půjčený. „Tvrdil, že se podobá rodinné památce. Ukazoval mi drahokamy v jílci jeho meče a zdůrazňoval, že bych si za ně mohla koupit tři vesnice. Byl jako opilý,“ dodala. „Chvilku to vypadalo, že mi ho chce vzít násilím.“
„Když můj předek Wesensko anektoval, vyplundroval jejich rodinnou pokladnici. Myslíš, že bychom mu ho měli dát?“ zajímal se Rawen.
„Není to wesenská zbraň,“ odpověděla. „A nelíbí se mi, jakým způsobem se mnou jednal.“
„Hrál to na tebe. Věděl, že ten meč jsem ti dal já,“ přikývnul Rawen. „Pokud ho chce, měl požádat mě.“
***
Jak se blížili k Leberonu, potkávali utečence zbědované válkou. Jedni se kodrcali na vozech vrchovatě naložených nábytkem i s peřinami a v proutěnými klíckách zavěšených na korbách vezli kdákající drůbež. Další sebou hnali stáda dobytka. Míjeli bohaté obchodníky s vlastní ozbrojenou ochrankou, kupce s potravinami, drobné kramáře s nůšemi na zádech, i žebráky v chatrných hadrech, vystavující své zmrzačené údy a levnou kořalkou zdevastované tváře. Jedno měli všichni společné. Ze všech čišela nedůvěra a strach. Tady už bylo zapotřebí ostražitosti, protože s postupující frontou a všeobecným chaosem ubývalo potravin a přibývalo zlodějů a násilníků.
Od kupce s obilím se dozvěděli poslední novinky. Předevčírem se spojenecká vojska pokusila zastavit postup orkenských u Brčálového jezera. Bitvu přerušila prudká bouře s kroupami. Nebylo možné v tom mumraji rozeznat, kdo je kdo. Spojenci ustoupili zpět k Leberonu, orkenští se stáhli do tábora. Leberon se připravuje na obléhání. O pohřešované královně kupec nic nového nevěděl, ale zmínil, že se proslýchá, že Brillu někdo zradil a informaci o vyklizení hlavního města poslal orkenským. Proto Otta Moor objel a spěchal dál na severovýchod, až dohonil a zdecimoval zadní voje zbytků mandefellské armády.
„Nelíbí se mi to,“ zabručel Tevin, když se blížili k hradbám. Rawen skrytý kapucí tak, že mu vyčnívaly jen nos a zarostlá brada, souhlasně zamručel. Taky se mu nechtělo zabarikádovat se ve městě. Pro své plány potřeboval svobodu pohybu. Však se uvidí, až si o tom promluví s Vexem. Vyloží zásoby a odjedou dřív, než orkenští dorazí.
***
