Kozel zahradníkem - 20. kapitola

09.03.2024 00:42

(Mizernější to být nemůže)

Ve městě byl zmatek. Na baštách stála děla. Kladkostroje podél vnitřní strany opevnění vytahovaly na hradby zásoby střeliva. Karavana se proplétala úzkými uličkami a mezi civilním obyvatelstvem míjela vojáky v uniformách mandefellské a rondorské armády. Každý někam spěchal. Voják od brány je dovedl až ke knížecímu paláci tyčícímu se na ostrohu obtékaném říčkou. Ve dvoře se kolem mezků seběhli sloužící.

Tevina přivítal správce. „Díky Světelné Paní, jste tady, kapitáne,“ radoval se. „V generálním štábu už o vás vědí. Čekají v knížecí pracovně. Jen běžte, o vaše lidi a zvířata se postaráme.“

Tevin sebou vzal nejen Toofa, ale i maskovaného Rawena. Pokud se chtěli z města dostat zavčasu, musí jednat pružně. V knížecí pracovně na ně čekalo sedm lidí. Až na dámu nalévající čaj, nejspíš mandefellskou domácí paní a podsaditého důstojníka v mandefellské uniformě, Rawen všechny znal. Nad stolem s mapami se skláněli polní generál Vuan ab Tahom, poručík císařovy gardy Sirrel z Dettenu a císařův komoří Ibald z Lonivie. Působili přepadle, jako kdyby celou noc nespali. Na kanapíčku pod oknem seděly obě mandefellské princezny, Newinetta s Farfalou. Konvex mezi nimi nebyl. To bylo divné. Rawen v duchu zaklel. Generála Vuana ab Tahom měl rád. Už za chvíli se Vuan dozví, že je jeho synovec Gren mrtvý.

„Sire Tevine,“ generál se unaveně usmál, „rád vás tu vidím.“ Ukázal na mandefellského důstojníka: „To je generál Bidoretti, vrchní velitel...“

„Kde je císař, generále?“ přerušil jej Tevin.

Od princezen se ozvalo ostré zasyčení. Rawen se pobaveně ušklíbl. Newinetta si úporně potrpěla na vybrané mravy, zatímco Tevin se v krizových situacích se zdvořilostí nezdržoval. Následnice naježeně vstala a s výrazem jako by ji trápila zácpa, se nesla ke stolu k Bidorettimu. Mohla by být docela k světu, kdyby se tak nešklebila a kdyby trochu více jedla. Hořčicově žluté šaty na ní visely jako na strašákovi.        

„Vaše Veličenstvo,“ oslovil Newinettu generál, „dovolte, abych vám představil kapitána Tevina ab Utren.“

To znamenalo, že královna Brilla je mrtvá.

Tevin uctivě srazil paty. „Madam, “ řekl a ukázal na své společníky, „můj seržant, sir Toof, a náš kartograf, sir Wen z Nortonu. Naším úkolem bylo dopravit vám zásoby a doprovodit raněné do rondorské hraniční pevnosti. Dále máme za úkol předat císaři dopis od císařovny-matky. Překvapuje mě, že tu Jeho Milost nevidíme. Znamená to snad, že je císař raněn?“

„Váš císař,“ procedila mezi zuby Newinetta, „k mé veliké lítosti,“ pokračovala s důrazem na pečlivou výslovnost, „upadl do zajetí.“   

Tevin se od královny neomaleně odvrátil a obrátil se na generála Vuana. „Kdy? Jak?“ zavrčel.   

„Předevčírem, když jsme ustupovali z bojiště,“ řekl Vuan. „Možná už jste o tom výprasku slyšeli. Zaskočila nás prudká průtrž mračen. Nikdy jsem nic takového nezažil. Nebylo vidět na krok, za okamžik jsme se všichni topili v blátě. Museli jsme se stáhnout. Naposledy jsem císaře viděl, než to začalo. Pomáhal do sedla zraněnému princi Ustenovi, manželu Jejího Veličenstva. “

„Usten se také nevrátil,“ dodala měkce Farfala. Ona jediná působila klidně. Navlečená v přiléhavé rudozlaté róbě se štědrým výstřihem, uhnízděná mezi polštáři s talířem koláčků v klíně, připomínala dámu zaujatou divadelním představením. Bylo vidět, jak se sestřinou nadutostí baví. Zatímco Newinetta dávala všemi způsoby najevo, že nemá zapotřebí vybavovat se s nějakým rondorským kapitánem, Farfala jako Vincentova vdova znala poměry na rondorském dvoře. Předtím, než byli Alek s Vincentem zavražděni, se Tevin honosil výložkami polního generála, a to zcela oprávněně. Musela také vědět, že Tevin je v těsném příbuzenském poměru s císařem. 

„Jak ale víte, že je Otta zajal?“ podivil se Tevin. „Pokud je princ Usten raněný, mohli cestou vyhledat přístřeší a...“

„Dnes ráno dorazil kurýr,“ přerušil Tevina Vuan. „Otta poslal ultimátum. Pokud nenecháme brány Leberonu otevřené, oba zajatce popraví.“

Tevin si vyměnil pohled s Rawenem. Oba se divili, proč Otta s obléháním tolik otálí, když táboří jen den jízdy od města. Teď je to jasné. „Kolik času dal na rozmyšlenou?“ vyštěkl Tevin.

„Do zítřejšího rána,“ řekl Bidoretti.

„Jejich tábor je dobře střežený,“ ozval se Vuan. „Otta nás varoval, že kdybychom se o něco pokusili, popraví zajatce okamžitě.“

To znamenalo, že Otta válku prakticky vyhrál. Mandefell bude jeho. Pokud mu spojenci v naději, že zajatce zachrání, město vydají, získá královnu bez boje. Zabít jejího prince-manžela, pokud se tak už nestalo, bude hračka. Nešťastné náhody se stávají. A Konvex? Co Ottovi zabrání, aby to vzal jedním vrzem? A když spojenci město nevydají? Otta popraví zajatce a dříve nebo později město stejně dobude. Žádné posily spojencům na pomoc nepřijedou. Není kde je vzít.  

Rawen v duchu zaúpěl. Jak mohli být tak hloupí? Měli se rozdělit. Část měla zůstat mimo Leberon, aby mohla Ottu kousnout do zadku. A co je nejhorší, nechali novou královnu ve městě.

„Královna měla být dávno pryč,“ zavrčel Tevin.

Newinetta zaťala čelist a pyšně pohodila hlavou. „Nebudu utíkat, když ten orkenský barbar obsadil polovinu mého království!“  

Tevin se zamračil. „Při vší úctě, madam, měla jste odjet, jakmile jste zjistili, že náš císař s vaším manželem chybí!“

Bidoretti kajícně přikývnul. „Také jsem na Její Veličensto v tomto smyslu naléhal. Ještě do dnešního rána jsme doufali, že se císař s princem objeví. Ale když dorazil kurýr, bylo pozdě.“

Tevin byl na hranici s nervy. „Jak pozdě? Tomu nerozumím. Dokud Ottu nebudete mít před hradbami...“

Podle toho, jak skepticky se tvářili oba generálové, bylo patrné, že už si umyli ruce. Newinetta nechápe, že jim všem kope hrob. A je tak pitomá, že si nedá rozumně poradit. Být na Bidorettiho místě, Rawen by zacpal té krávě hubu, strčil by ji do bedny, a šupem by ji poslal z města ven. Třeba by ji naložil na valník a zasypal koňským hnojem. Tak by ji orkenští určitě nenašli.   

„Otta napsal, že posílá ke všem cestám z Leberonu hlídky,“ dodala zajíkavým hlasem hostitelka. „Lidi, co jedou do města, prý nechá projet. Ale všechny, co budou město opouštět, zadrží a zkontroluje, zda se mezi nimi královna neskrývá.“ Knežna vykulila oči. „Považte, co by se stalo, kdyby se naše vládkyně dostala těm divochům do rukou!“

No, to by byla katastrofa, pomyslel si Rawen. Muži v místnosti otráveně zafuněli.

„Máme zprávy od kupců, kteří orkenské vojáky viděli. Opravdu šacují každého, kdo z Leberonu odjíždí. Pokud jste na ně nenarazili, nejspíš jste proklouzli dřív, než cesty obsadil,“ dodal mdlým tónem císařův komoří.

„Učinila jsem rozhodnutí, že město nevydám!“ řekla ostře královna.  

„Chápu, madam,“ řekl prkenně Tevin a bylo znát, jak se snaží zůstat slušný. „Pokud byste to udělala, všechny trumfy získá Otta.“ Obrátil se na Vuana: „Co plánujete vy, generále?“

Vuan si povzdechl. „Přikázal jsem vystrojit záchranný oddíl. Vybral jsem mazáky se zkušenostmi z Dakvorské pouště. Těsně, než jste dorazili, dávali jsme dohromady výbavu. Skrze Ottovy hlídky se dostanou po skupinkách převlečení za venkovany. Mají sraz v Koudelníkově Lhotě. Je to nenápadná osada, ale sídlí tam Královský hřebčinec, kde dostanou nejrychlejší koně. Generál Bidoretti už napsal dopis pro Vrchního stájníka.“ Ukázal na Sirrela. „Tady poručíkovi jsem svěřil velení.“

Rawen Vuana v duchu pochválil. Sirrela znal z kadetky. Poručík je sice kariérista a nafoukanec, ale má všech pět pohromadě. Pokud mají jen noc na to, aby se pokusili zajatce z orkenského tábora dostat, nebyl nikdo vhodnější. Jen málo se ví, že Sirrelovou prababičkou byla močálová běska. Sirrel po ní zdědil zostřené smysly a dar vidět ve tmě.     

„Důrazně protestuji!“ vyštěkla Newinetta. Rozlíceně se osopila na Bidorettiho: „Jak to, že jste mi o tom neřekl? Nic takového nepovolím! S takovou Otta mého manžela zamorduje ještě v táboře!“

Tevin se cynicky ušklíbl. „Ale když ho neosvobodíme, odkrágluje ho před hradbami.“

Newinetta zrudla jako pivoňka. „Až Otta dorazí k městu, budu s ním vyjednávat. Je barbar, ale je král. Nevěřím, že by se zachoval tak nevkusně a popravil mi manžela přímo před očima.“

„Hm,“ broukl skepticky Tevin. „A co mu, při vší úctě, nabídnete, madam? Jak Ottu přesvědčíte, aby zajatce ušetřil?“

Newinetta našpulila rty. „Ruku své sestry. Princezna Farfala dostane věnem Jižní Butovinsko. Orkenští získají přístup k našim vodním zdrojům. Uzavřeme obchodní smlouvy. Umožníme jejich nobilitě vzdělání na našich univerzitách. Otta získá totéž, co chtěl, když se plánoval oženit s Yanikou. Je to pragmatik. Bude souhlasit.“

Rawen sledoval, jak se muži ošívají. Nevěřili, že by se Otta spokojil se soustem, když může mít celý koláč. Princezna Farfala se tvářila, jako kdyby se jí to netýkalo. I jí muselo být jasné, že je Newineta vedle.    

Bidoretti nasadil kamenný obličej. „Musíte pochopit, madam,“ řekl královně, „že naši spojenci mají právo se o to alespoň pokusit.“

Tevin přimhouřil oči a lišácky se usmál. Bylo vidět, jak jej těší, že to generálové nevzdali. Obrátil se na Vuana: „Dobrá, generále. Dříve než Sirrel odjede, chci s vámi oběma něco soukromě probrat.“   Bezelstně se usmál na přítomné Mandefellany. „Týká se to vnitřních záležitostí Rondoru. Doufám, že nás naši spojenci omluví.“

***

„Hodláme se k vám dnes v noci přidat, poručíku,“ řekl Tevin Sirrelovi, jakmile se přemístili do Vuanovy pracovny v kasárnách. „Já, můj seržant a kartograf.“

Sirrel na Tevina vykulil oči. „To je absurdní, kapitáne!“ S despektem shlídl na Tevinův doprovod. „Nemají výcvik. A vy, osobně? Jako bratránek císaře, a čtvrtý následník v pořadí na rondorský trůn, byste se měl držet stranou.“

Vuan se pobaveně uchechtl. Bylo dojemné sledovat, jaký má Sirrel přehled, co se nástupnictví týká. Tevin se zamračil a podíval se Rawena, jako kdyby čekal, jestli k tomu chce něco dodat. A Rawen se hozené rukavice chopil. Sáhl do kapsy a podal Vuanovi dopis s hierofantovou pečetí. „Je čas odhalit karty, pánové,“ řekl. „Jako zvláštní agent Jeho Svatosti, pověřený vyjednáváním s Ottou z Orkenu, přebírám vedení.“    

***